Já a kluk co se nezdál, ale možná by to tak bylo lepší...
Vloženo 11. 1. 2009Stejně jako se rád náhodně poznávám s úplně neznámými lidmi, které si ve své hravosti vyberu, stane se občas, že někdo cizí osloví mne. A i když takové setkání překvapí, jsem vlastně rád a většinou i v seznámení pokračuji. Tenhle krátký příběh měl ale rozhodně vyústění, které bych si nevymyslel...
Jednou, když se zrovna v Praze opravovalo metro po povodních, jsem ve vagónu na lince A potkal trochu zvláštínho kluka. Tenkrát bylo povodněmi metro tak poničené, že do některých stanic nebyl vůbec možný vstup. Naštěstí se jimy dalo alespoň projíždět. Fascinovalo mě to. Celý vlak vždy zpomalil a krokem projel stanici napůl zabarikádovanou, osvětlenou tu jen matným zelenkavým světlem, tam zas jiskrami odletujícími od brusky. Připomínalo to jízdu pouťovým domem hrůzy, která ukazuje hrůzy napáchané zdivočelým živlem, ale na jejímž konci se vždy šťastně shledáme s denním světlem. A všechno to bylo mrazivě skutečné a bolestně živé.
Tak jsem jednou jako obvykle stál namáčknutý u dveří a fotil s plastovým digitálem celou tu cyberpunkovou krásu, když mě oslovil vedle stojící kluk. Mohlo mu být tak 13 let bez problému se mnou zapředl hovor. Respektive řekl: "Pošleš mi ty fotky?". Trochu překvapeně jsem se na něho otočil a po troše přemýtání souhlasil. Koneckonců proč ne? Akorát jsem nevěděl jak. "Máš e-mail?" zeptal jsem se. Kluk pokýval hlavou. Najednou se v jeho ruce objevil papír, který nemotorně roztrhl na menší kousek a na ten začal psát. "abcde...." V tu chvíli mi začínalo docházet, že asi nebude uplně normální. S upřímným výrazem mi podal pomuchlaný papír, na kterém velkými písmeny stálo ABCDEFGHIJKLMNOPQRSTUVWXYZ@SENAM.CZ (ne, aby teď nějakýho vtipálka napadlo, že tu adresu vyzkouší a napíše). Trochu rozpačitě jsem si papír vzal a to už kluk překotně povídal o tom jak je to super, a že budeme kamarádi, a že mi taky něco pošle, a jak se jmenuju a jak se jmenuje on... a ja s omluvou a úlevou zároveň vystoupil na své stanici. Naposledy jsem se ohlédl přes rameno, abych toho kluka viděl rukama připlácnutého na dveřích, a jeho smutný přímý pohled se vzdalující směrem do dalšího tunelu. Nutno dodat, že jsem mu fotky metra skutečně poslal a byť už si nepamatuji s jakým průvodním textem, trochu mě překvapilo, když mi on poslal zpět tři fotky se slovy "tohle sou moje přítelkyňě". Byly nich tři, až hanba rozcapené, hvězdy časopisu české ložnice (verze senior). K osobnímu úspěchu jsem mu nepogratuloval a víc už jsme se nepotkali.
Ondra Sláma
návrat na hlavní stránku