vidím smysl

S významnými o svobodě a jejích nepřátelích

V sobotu 14. Listopadu jsem měl možnost zúčastnit se pro mne velice výjimečné konference pořádané Forem 2000. Jmenovala se Svoboda a její nepřátelé a kromě vznešených myšlenek se honosila i neméně úctyhodnými mysliteli, politiky, filosofy, umělci a zpravodaji jako je bývalý prezident Václav Havel, Petr Pitthart, bývalá ministryně zahraničních věcí Madeleine Albright, šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik, dramatik Tom Stoppard, politolog Jacques Rupnik, politolog a spisovatel Timothy Garton Ash a další.

Z celé konference je volně dostupný videozáznam, takže si můžete veškeré přednášky poslechnout sami na stránkách Fora 2000.

Hlavní posluchárna Filosofické fakulty University Karlovy se již dopoledne zaplnila jak mladými studenty současnými, tak studenty již dávno minulými, a samozřejmě i zástupci médií. Přednášky byly rozděleny na dopolední a odpolední blok, přičemž ten první byl ještě rozdělen na dva panely – první v českém a druhý s anglicky mluvícími přednášejícími v anglickém jazyce.

 

V českém panelu nazvaném „perspektiva lidské zkušenosti“ a k mému potěšení moderovaném M. C. Putnou mě zaujaly nejvíce tři řeči. Jednou z nich bylo úvodní slovo profesora Jana Sokola. Ten velmi srozumitelně, inteligentě a přeci poutavě zauvažoval na téma samotné definice svobody. Nejvíce mi v hlavě utkvěly myšlenky Johna Lockeho o tom, že naše protějšky vnímají naši svobodu, jako naši moc. Podle Maxe Webera pak mohou naši svobodu vnímat jako možnost prosazovat naši vůli, tedy co se mě jeví jako rozšíření mé svobody, jeví se těm druhým jako rozšíření mé moci. Podle Sokola pak Charta byla vznešená v tom, že chtěla svobodu pro všechny a my se radovali ze svobody pro nás, ale zalekli jsme se svobody těch druhých.

„Přátelé svobody mohou být jen ti, kteří ji přeji i těm druhým a zároveň se snaží ji udělat přijatelnou zaváděním a prosazováním účinných pravidel a institucí – aby se lidi nebáli. Nepřátelé svobody jsou pak ti, kdo nás straší vnitřními i vnějšími nepřáteli a pak se velkoryse nabídnou, že nás před nimi ochrání.“ Nemohl jsem v tomto kontextu nevzpomenout celou administrativu George Bushe Jr.

Promluvil také Václav Havel. Z jeho myšlenek mne pak nejvíce zaujala paralela s vězni. Havel prý sám studoval fenoménem post vězeňské psychózy. Tedy stavu, na který si vězeň zvykne a toho, jak se vypořádává s nově nabytou svobodou, pokud je prouštěn. „Člověk si zvykne na to, že nad ničím nerozhoduje. I když se to nikomu nelíbí, tak si na to zvykne, že žije ve světě, který mu nabízí, respektive vnucuje nějaký životní režim. Ve chvíli, kdy je vyvržen z vězení ven, zjistí, že se najednou musí rozhodovat… Svoboda je těžká věc, komplikovaná. A v každém člověku dříme ta chuť vrátit se zpátky do vězení – myšleno metaforicky. Ta chuť usnadnit si život tím, že až zas tolik svobody mít nebudu. To je jedna z věcí, ne jediná, kterou si vysvětluji podporu komunistů. Tu alternativu – budete mít klid. My budeme rozhodovat za vás. Řekneme co a jak má být. Mi všechno víme. Rozumíme světu a vy se do ničeho nemusíte plést. A to je vábivá nabídka…“

Mimochodem ten den zaznělo i několik zásadních připomínek poukazujících na akutní nebezpečí, popřípadě nabídky řešení. Jedním z nich byla obava Petra Pittharta vyslovená na téma již třetího projednávání zrušení koncesionářských poplatků v senátu. Sám jsem na toto téma dříve nebyl rozhodnutý a stejně jako masám i mě se zalíbila myšlenka, že nebudu muset platit extra složenkou za televizi, na kterou se nedívám (nedívám se totiž na žádnou) a ta bude placena ze státního rozpočtu. Jenže brzy mi došlo, že pokud budu platit koncesionářské poplatky tak mám koneckonců pořád ještě volbu a je to poměrně transparentní. Mnohem důležitější obavu ale zmínil právě pan Pitthart – pokud bude Česká televize placená z daní, pak bude přímo ovlivňovaná politiky, kteří budou zrovna u moci. A to je jistě zásadní problém pokud jde o objektivitu a zejména svobodu slova.

V anglickém panelu mě pak zaujala myšlenka, jak pomoci rozvoji demokracie v Rusku. Andrej Piontkovskij (výkonný ředitele moskevského Centra pro strategická studia) vysvětlil, že Ukrajina je pro Rusy symbolem. Díky podobné mentalitě Rusů a Ukrajinců prý Rusové velice citlivě vnímají a pozorují, jak si stát, který se od velké medvědice odtrhl, vede. Je to logické, neboť pokud by někdy chtěl kráčet v jejich stopách, raději se nejdříve přesvědčí, zda-li je to vůbec možné. Proto je pro Piontkovskije nepochopitelné, že EU Ukrajině neposkytuje žádnou podporu. Podpora Ukrajiny je podle něho to nejlepší, co můžeme pro podporu demokracie v Rusku učinit.

Velice poutavě mluvil i politolog Jacques Rupnik byť mu bohužel striktních 5 minut na řeč zcela nestačilo. Angličané Tom Stoppard a Timothy Garton Ash pak upozornili na plížvý, nenápadný úbytek svobody, kterého se obávají ve své zemi.

Po obědě následovala velice zajímavá debata s Madlen Albrightovou. Nezúčastnil jsem se jí už sice osobně, ale z videozáznamu můžu říct, že určitě stála za to.

Tímto chci vyjádřit dík jak všem pořadatelům, tak i přednášejícím za účast i jejich významné a mnohdy velice hluboké myšlenky. Potěšila mě i iniciativa a kultura studentů, kteří vznášeli dotazy, za které se rozhodně nemuseli stydět. Konference na mě působila nečekaně uvolněným a přátelským dojmem a až po cestě domů mi došlo, že jsem nikde neviděl ani stopu po tělesné stráži. Všichni tam stáli doslova se srdcem na dlani.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Klamná analogie vědce Trumpa

Můj strýc byl úžasný člověk. Byl na MIT (prestižní americká univerzita). Učil na MIT, myslím, asi rekordní počet let. Byl velký supergénius. Doktor John Trump. Mám tyhle věci rád. Vážně jim rozumím. Lidé jsou překvapení, že tomu rozumím. Každý tady z těch doktorů říká: „Jaktože toho o téhle věci tolik víte?“. Možná mám přirozenou schopnost, možná jsem se měl věnovat tomuhle místo kandidovat na prezidenta.

Donald Trump, 7. 3. 2020

Tak s tímhle projevem je špatně hodně věcí. Všimnete si ale jakého řečnického triku přesně se americký prezident dopustil?

Jmenuje se „klamná analogie“ a je druhem řečnického triku, kdy spojením dvou nesouvisejících tvrzení do jednoho sdělení vyvolává řečník dojem, že je mezi tvrzeními souvislost. Například, že když je pravda tvrzení první, pak musí být pravda i tvrzení druhé.

V tomto případě se Trump snaží vyvolat dojem, že protože má předka, který byl doktorem a pedagogem na prestižní univerzitě (nehledě na obor), je sám Trump odborníkem na problematiku šíření viru COVID-19.

Podívejte se na video a všimněte si hlavně sebejistoty, s jakou Trump vystupuje a která argumentačním klamům propůjčuje ještě větší míru důvěry.

Proč vznikl tenhle příspěvek? V mezilidské řeči i masové komunikaci existují takzvané argumentační fauly – řečnické triky, klamy, které mají za úkol zmanipulovat posluchače, či čtenáře, kteří jim pro neznalost snadno naletí. Sbírám takové fauly, zapisuji si je, procvičuji se tak v jejich odhalení a třeba pomohou i vám. Pro více informací doporučuji Wikipedii (CZ), Bezfaulu.net (CZ), nebo YourLogicalFallacyis.com (EN)

Ondřej Sláma

Thriller už v úvodu

Nikoho snad nepřekvapí, když řeknu, že název produktu má vliv na jeho úspěšnost. Název je ostatně jednou ze součástí elementárních 4P marketingu (price, product, place, promotion). Můžete namítnout, že i tu největší blbost jako je třeb XXXLutz lidem do hlavy namlátíte mediální genocidou, ale zrovna u téhle značky bych chtěl vidět počet mutací vyhledávacího dotazu, který lidé zadávají do vyhledávače, když se snaží najít oficiální stránky. Zkrátka dobrý název vám vše usnadní, dává prostor pro růst a vůbec je to věc, kterou já osobně nikdy nepodceňuji.