Šafránová revoluce syrová z kuchyně Burma VJ

Po dlouhé době jsem se rozhodl dojít si pro svou dávku bolestné reality na filmový festival Jeden svět. Musím přiznat, že na ten letošní jsem se opravdu těšil už dlouho dopředu. Naprosto mne oslovila reklamní kampaň (ostatně spadám do její cílové skupiny), mám čas, náladu a dokonce i pozitivně zvídavé období. plakát filmu Burma VJ Bylo mi upřímně jedno na jaký dokument půjdu, a tak jsem se rozhodl zkusit divácky prý zatím nejlépe hodnocený Burma VJ. Upoutávky obou zněly zajímavě a na vyprodaný film, vyprávějící o Šafránové revoluci (podle barvy buddhistických hábitů), se mi shodou šťastných okolností nakonec i podařilo sehnat lístky.

Než jsem zapátral po významu zkratky, myslel jsem si, že se jedná o parafrázi na „video jockey“ real-time animátora vytvářející dekoraci při vystoupení DJs. Zkratka je však mnohem prozaičtější a znamená „video journalist“. Celý dokument je totiž sestřihaným materiálem pocházejícím z malých video kamer necelé třicítky Barmánců, kteří natáčeli pokus o převrat na podzim roku 2008. Nenechte se však zmýlit takto banálním shrnutím. Tento film je ve své syrovosti zcela úchvatný.

Vypravěč Joshua krátkými větami a angličtinou s asijským přízvukem líčí, jak coby malý kluk „zažil“ pokus o převrat v roce 1988, kdy o život přišlo na 3000 demonstrantů. Když pak tyranská „vláda generálů“ jednoho dne zvedla ceny ropy na dvojnásob, cítil, že se něco musí stát. Po tolika letech života v utlačovaném národě, kde se lidé bojí mluvit o politice a tajná policie je na každém kroku poznal, že se národ vnitřně bouří. S vědomím, že pokud u něho policie najde kameru, bude pravděpodobně zavřen (a to ještě před jakýmkoliv náznakem revoluce) pomohl zformovat skupinu Democratic Voice of Barma a rozhodl se zaznamenávat okamžiky, které měly vejít do dějin.

Jak sám ve filmu říká „taková příležitost přijde vždy jen jednou za modrý měsíc“ a proto se nejen angažoval při ilegálním natáčení prvního veřejného protestu, ale i při prvním náznaku ohrožení setrvával v poli. Až prohloubení nebezpečí ho přimělo odcestovat do Thajska a působit v roli koordinátora. Už tou dobou mne v dokumentu oslovilo tolik detailů a náznaků, které může sounáležitě ocenit jen člověk vyrůstající v zemi s totalitní historií, až jsem byl znepokojený a užaslý zároveň. Když Joshua komentuje záběry z ulic a vypráví jak coby členové DVB veškeré natáčení plánovali, jak se chránili, čemu se vystavovali, musí se každý divák zákonitě cítit být součástí celé situace.

V některých momentech mne fascinovala modernost a například adaptabilita s jakou tým komunikuje skrze IMS Google Talk, vysílá video přes satelitní internet a nahrává stopáž na videokamery či mobilní telefony. V jiných jsem zas nevěděl zda-li cítit shovívavost, či výčitky nad nedozíravostí a naivitou s jakou se Joshua a jeho kolegové nechrání a vystavují prozrazení. Tak skutečné, zapálené, nezkušené a nebezpečné to počínání bylo. Celá akce byla koordinována ve spolupráci s Dánem Andersem Østergaardem. DVB tak natočený materiál posílala internetem, nebo přes důvěrníky do Norska, odkud byl promítán zpět do Barmy a zbytku světa (dostalo se mu i prostoru ve světových televizních stanicích jako CNN nebo BBC1).

Můj obdiv k filmu je nefalšovaný. Přestože je napínavý a mrazí z něho v zádech, je plný emocí, naědje i radosti, není to příběh smyšlený. Jedná se o realitu zachycenou více než před rokem. Má snaha o objektivitu jde v tomto případě stranou. Zlo a dobro je v dokumentu přítomné v tak krystalicky čisté podobě, jakou v dnešní době snad nikde jinde nenajdete. Barmánci chtějí svobodu a generálové jim odpovídají represemi, politickým vězněním a vražděním. Progresivní vítězka premiérských voleb z roku 1990 Aung San Suu Kyi byla uvržena do vojenského domácího vězení, protože pro Barmánce představuje symbol svobody a zůstává i nadále odříznuta od společnosti. Ve filmu nenajdete argument protistrany, ta jen vyhrožuje, střílí, bije a zabíjí. A Barmánci se s pacifickou odevzdaností, kombinovanou jistě se strachem, demonstrativně vydávali vstříc zátarasům, dokud nebyli rozprášeni.

Tou dobou už do celého dění jako skuteční rytíři v šafránové zbroji vstoupili buddhističtí mniši. Pro člověka pocházejícího z nejateističtější země světa bylo neuvěřitelné vidět respekt, obdiv a důvěru barmského lidu v zástup modlících se duchovních. Buddhističtí mniši na mne působili, jako chrabré svědomí národa, které sestoupilo ze svých meditačních výšin, aby pomohlo lidu vykročit správným směrem. Přestože se nemají v politice angažovat, vystoupí nejprve otevřeně na protest. Moment kdy s nedůvěrou odhánějí jednoho z reportérů v domnění, že je vládní informátor, patří k nejsilnějším. Dožadujícího se reportéra si všimnou skuteční informátoři na druhé straně ulice. Ve chvíli, kdy se na něho vrhnou, uvědomí si mniši skutečnost, zaštítí skutečného reportéra a od té chvíle ho nechají kráčet a natáčet ve svém středu.

Avšak stejně jako bylo nadšení všech nutné, strhující a jedinečné, bylo také nevypočítané a nedostačující. Bohužel. Ve filmu sledujeme, jak jsou demonstrace násilím potlačovány. Japonec s kamerou je na ulici bez zaváhání zabit výstřelem vedle stojícího vojáka. Buddhističtí mniši jsou v noci přepadeni, zbyti a odvezeni neznámo kam. Po několika dnech je tělo jednoho z nich nalezeno plovoucí v řece. Výhružky barmské vlády DVB a ostatním reportérům jsou v televizi otevřeně hlásány a základna DVB je následně objevena. Vláda v rámci prevence úniku informací dokonce ani neváhala vypnout internet v celé zemi…

Nezastírám, že jsem se o detailech barmského konfliktu dozvěděl až díky Burma VJ. Je proti mému profesnímu přesvědčení sázet na jediný zdroj informací a vytvářet si tak jednostranný pohled. V tomto případě však cítím neochvějnou jistotu. Film má nekvalitní roztřesený obraz, jsou v něm náznaky zinscenovaných záběrů (rozuměj pohledů), ale na síle a syrovosti jeho obsahu to nic nemění. Věřím, že podobné pocity, jako téměř bezejmenní hrdinové filmu, měli lidé, kteří v osmašedesátem fotili ruské tanky. Mimochodem snad jen opravdová malost v člověku může dnes chtít tyto časy zpět. A promiňte, co možná budete považovat za patetické přirovnání, ale podobnou bezmoc a pocit bezpráví jsem cítil i já, když mne na CzechTeku do obličeje trefil slzný granát nešikovného kolegy nade mnou se tyčícího vyhrožujícího Bublan-Paroubkova těžkooděnce.

Tento příběh nemá šťastný konec. Alespoň zatím ne. Faktem zůstává, že metody, které dnes stále drží totalitní režim u moci jsou staré jako historie lidstva sama. A to proto, že jsou bolestně účinné. My naopak můžeme bojovat modernějšími způsoby. Ať už tak, že budeme šířit nezpochybnitelnou pravdu například právě obrazu z místa, kde jsou lidská práva porušována, nebo tím, že svůj hlas projevíme například v petici na propuštění barmských politických vězňů.

režie: Anders Østergaard
země původu: Dánsko, Norsko, Švédsko, Velká Británie
rok natočení: 2008
délka: 84 minut

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..